3. kapitola
3. Velký den
Prudce jsem otevřela oči. Udýchaná a chvějící se, jsem ležela ve své vyhřáté posteli ještě několik minut a snažila jsem se uvolnit. Zatímco jsem čekala, než se mé srdce uklidní, nebe za oknem se zbarvilo do šedorůžové. Když jsem se plně vrátila do reality mého zaneřáděného, důvěrně známého pokoje, byla jsem sama sebou trochu znepokojená. Co měl znamenat ten sen den před svatbou? To mám z toho, že se v noci zabývám děsivými příběhy. Horlivě jsem ze sebe setřásla tu noční můru, oblékla jsem se a zamířila do kuchyně, dlouho předtím, než bych potřebovala. Nejprve jsem uklidila již uklizené pokoje a poté, co Charlie vstal, jsem mu připravila palačinky. Byla jsem příliš napjatá, abych se zajímala o pojídání své snídaně. Netrpělivě jsem seděla na židli a čekala dokud nedojí. „Ve tři hodiny máš vyzvednout pana Webera.“ Připomněla jsem mu. „Bells, mám tě jen odvést k oltáři, nic víc.Nejsem takový, abych zapomněl vyzvednout pana Webera.“ Charlie si vzal celý den kvůli svatbě volno, ale už teď se nudil. Chvílemi nenápadně pozoroval zavřený přístěnek pod schody, kde schovával své rybářské vybavení. „To není tvá jediné. Musíš být taky slušně oblečený.“ Zamračil se do své misky s cereáliemi a mumlal si pro sebe slova „Opičí oblek“. Najednou se ozvalo svižné zaklepání. „Myslíš si, že jsi na tom špatně,“ řekla jsem a vstala. „Ale jsem to já, koho bude Alice upravovat celý den.“ Charlie zamyšleně přikývl. Konečně připustil, že to pro něj bude menší zlo. Když jsem procházela kolem něj, nahla jsem se a vlepila mu pusu na temeno hlavy. Zrudl a odkašlal si. Já pokračovala ke dveřím, abych otevřela své nejlepší kamarádce a brzy taky sestře. Aliciny černé vlasy nebyly jako vždy elegantně rozcuchané, ale byly uhlazené do úhledných kadeří lemující její uličnický obličej, který kontrastoval s jejím obchodním vzezřením. Táhla mě z domu a já jen stačila zavolat "Ahoj Charlie." přes její rameno. Ve chvíli, kdy jsem nasedla do jejího Porsche, mě začala hodnotit. „Oh, k sakru, podívej na své oči!“ řekla vyčítavě. „Co jsi dělala? Byla vzhůru celou noc?“ „Téměř.“ Zamračila se. „Mám vymezeno jen tolik času, aby jsi byla dokonale úžasná, Bello - Měla bys o sebe lépe pečovat.“ „Nikdo neočekává, že budu ohromující. Myslím, že daleko větší problém je, že můžu usnout při obřadu a ve správnou chvíli nebudu schopna říct Ano a Edward pak uteče.“ Alice se začala smát. „Hodím po tobě svou kytici, když se to přiblíží.“ „Díky.“ „A navíc, čas na spaní budeš mít zítra v letadle.“ Pozvedla jsem obočí. Zítra. Přemítám. Kdybychom směřovali po dnešním večírku pryč, tak bychom zítra mohli být ještě v letadle… Takže nejedeme do Boise v Idaho. Edward mi ani slůvkem nenaznačil, kam spolu pojedeme. Nebyla jsem tak vystresovaná z toho tajemství jako spíš z toho, kde budu zítřejší noc spát, tedy doufejme, nespát. Alici došlo, že prozradila něco, co neměla a zamračila se. „Vše máš sbaleno a nachystáno,“ řekla, aby mě rozptýlila. Fungovalo to. „Alice, přeji si, abys mi zabalila mé vlastní věci.“ „To by vás ale mohlo prozradit.“ „A vzít ti příležitost k nákupu.“ „Za necelých deset hodin budeš oficiálně má sestra. Je na čase, aby jsi překonala svou averzi vůči novému oblečení.“ Celou cestu jsem se pak mračila. „Už je zpátky?“ Zeptala jsem se. „Neboj se, než začne hrát hudba, bude zpět. Ty ho stejně neuvidíš, takže nezáleží na tom, kdy se vrátí. Děláme všechno tradičně.“ „Tradice.“ Odfrkla jsem si. „Ok, bez ohledu na nevěstu a ženicha.“ „Víš, že může kdykoliv nakouknout?“ „Ale ne. Právě proto jsem jediná, kdo tě v šatech uvidí. A když bude na blízku, budu si dávat pozor, abych vždy myslela na něco jiného.“ „Dobrá.“ Řekla jsem, jakmile jsme vjely na cestu. „ Vidím, že znovu používáš své maturitní ozdoby.“ Celé tři míle cesty byly obaleny do stovek tisíců blikavých světýlek. Tentokrát k nim přidala ještě saténové oblouky. „Neplýtvej slovy. Užij si to, protože vnitřní výzdobu neuvidíš, dokud nepřijde ten správný čas.“ Alice vjela do prostorné garáže severně od domu. Emmetův velký Jeep byl stále pryč. „Odkdy má nevěsta zakázáno vidět výzdobu?“ protestovala jsem. „Od té doby, kdy je pod mým dohledem. Až budeš scházet ze schodů, chci, aby to mělo patřičný efekt.“ Než jsme vstoupily do kuchyně, dala mi dlaně přes oči. Najednou jsem ucítila zvláštní vůni. „Co to je?“ Zajímala jsem se, když mě vedla skrz dům. „Je to moc přehnané?“ Alicin hlas byl najednou vystrašený. „Jsi první, kdo tu vstoupil. Doufám, že jsem to vychytala.“ „Voní to nádherně.“ Ujistila jsem ji, celá omámená. Rovnováha vůní byla jemná a bezchybná. Nic nebylo přehnané. „Pomerančové květy, šeřík… a ještě něco.“ „Skvěle, Bello, chybí ti ještě frézie a růže.“ Ruce z očí mi nesundala, dokud jsme nevstoupily do její enormně velké koupelny. Koupelna byla zaplněna veškerou výbavou a vypadalo to tam jako v nějakém salonu a já začala pociťovat následky dnešní noci. „Vážně je tohle všechno nutné? Stejně budu vedle něj vypadat obyčejně, tak co.“ Zatlačila mě dolů na světle růžovou židli. „Nikdo se neodváží tě považovat za obyčejnou, až s tebou skončím.“ „Jenom proto, že se budou bát, abys jim nevysála krev.“ Zamumlala jsem. Opřela jsem se, zavřela oči a doufala jsem, že budu schopna na chvíli usnout. Nechala jsem se kolébat spánkem, zatímco mě líčila a vylepšovala každý kousek mého těla. Bylo něco po obědě, když do místnosti vklouzla Rosalie v třpytivě stříbrných šatech. Její zlatavé vlasy byly vyčesané a tvořili hebkou korunu. Byla nádherná a mně bylo do breku. Jakou mělo cenu se upravovat, když byla ve vaší blízkosti Rosalie? „Už se vrátili.“ Řekla Rosalie a moje dětinské zoufalství najednou zmizelo. Edward byl zpátky. „Držte ho daleko odtud.“ „Nechce ti dneska zkřížit cestu.“ Řekla klidně. „Příliš si cení svého života. Esme jim dala za úkol dokončit pár věcí. Nepotřebuješ pomoct? Můžu jí udělat vlasy.“ Dokořán jsem otevřela pusu. V hlavě jsem pak hledala, jakým způsobem jí mám zavřít.Nikdy jsem nebyla Rosaliina oblíbená osoba. A napjetí mezi námi ještě vzrostlo, když jsem si vybrala stejný život, jaký má ona. I přesto, že je nesmírně krásná, má milující rodinu, spřízněnou duši, kterou našla v Emmetovi, tak to vše by byla schopna vyměnit, jen kdyby mohla být znovu člověkem. A já bezcitně zahodím vše, co by chtěla ona jako smetí. To je důvod, proč mě nemá ráda. „Jasně,“ řekla Alice jednoduše. „Chci aby to měla složité, závoj bude tady vespod.“ Její ruce začaly natáčet, česat a kroutit mé vlasy. Alice přesně ukazovala, jak chce, aby to vypadalo. Jakmile skočila, Rosalie, dotyky lehkými jako pírko, začala přesně kopírovat její požadavky a Alice se vrátila zpět k mému obličeji. Alice pak pochválila Rosalii a poslala jí pro mé šaty a následně, aby šla najít Jaspera, který měl vyzvednout z hotelu Renée a jejího manžela Phila. Zdola jsme mohly slabě slyšet, jak se dveře znovu otevírají a zavírají. a hlasy jak se k nám vznášely. Alice mě donutila si stoupnout, aby mě mohla snadněji obléct přes všechen ten make-up a složitý účes. Moje kolena se roztřásla jakmile dozapínala dlouhou řadu perlových knoflíčků a spustila šaty saténovými vlnkami až na podlahu. „Zhluboka dýchej, Bello.“ Uklidňovala mě Alice. „A zkus zklidnit rychlost srdce. Začínáš se potit na tváři, rozmažeš si tak nalíčení.“ Nahodila jsem ten nejvíce sarkastický výraz jaký jsem mohla. „ Zapracuju na tom.“ „Půjdu se obléct. Můžeš se o sebe na pár minut postarat?“ „Uhm.. Možná!“ Alice protočila oči a vyrazila pryč z koupelny. Soustředila jsem se na dýchání, počítala jsem každý pohyb svých plic a přitom jsem zírala na vzory, které tvořila lesklá látka mé sukně ve spolupráci s osvětlením. Bála jsem se podívat do zrcadla. Bála jsem se svého odrazu ve svatebních šatech, který by mě přehoupl do plného rozsahu paniky. Dřív než jsem se mohla po dvousté nadechnout, byla Alice zpátky v šatech až k zemi, které na jejím těle vytvářely podobu stříbrných vodopádů. „Alice… Wow“ „To nic není. Nikdo se na mě nebude ani dívat. Ne, pokud budeš v místnosti ty.“ „Ha, ha, ha.“ „Už jsi se uklidnila nebo mám zavolat Jaspera?“ „On už se vrátil? Je tady i mamka?“ „Právě vchází do dveří a je na cestě sem.“ René přiletěla před dvěma dny. Trávila jsem s ní každou volnou minutu, kterou jsem mohla, tedy jinými slovy, kterou jsem jí mohla odtáhnout dál od Esme a dekorací na svatbu. Vlastně si Renée užila více zábavy než dítě zamčené přes noc v Disneylandu. Svým způsobem jsem se cítila špatně kvůli Charliemu. Všechen ten promarněný strach nad její reakcí. „Oh, Bello!“ zakňučela dojemně dřív než vstoupila do dveří. „Oh, zlatíčko, ty jsi tak nádherná. Chce se mi brečet. Alice jsi neuvěřitelná. Ty a Esme by jste měli plánovat svatby. Kde jsi našla ty šaty? Jsou překrásné. Tak půvabné a elegantní. Bello, vypadáš, jako by jsi byla postava od Jane Austenové.“ Její hlas zněl jako by z dálky a vše v místnosti bylo jemně rozmazané. „Jak úžasný nápad, přizpůsobit celé téma svatby kolem prstenu. Tak romantické. To musí být v Edwardově rodině už od roku 1800.“ Já a Alice jsme si vyměnily krátký spiklenecký pohled. Moje mamka byla oblečená do šatů, které byly o více než sto let dopředu. Svatba vlastně nebyla soustředěna kolem prstenu, ale kolem samotného Edwarda. Za dveřmi se ozval hlučný a mrzutý hlas. „Renée, Esme vzkazuje, že už je čas.“ Řekl Charlie. „No Charlie, vypadáš skvěle.“ Řekla Renée a tón jejího hlasu byl víceméně šokovaný. To mohlo vysvětlit jeho mrzutost při odpovědi. „To Alice.“ „Už je opravdu čas?“ řekla René spíše pro sebe a její hlas zněl stejně nervózně, jak jsem se cítila já. „Všechno to jde najednou tak rychle. Cítím závrať.“ Tak to jsme dvě. „Obejmi mě předtím, než půjdu dolů.“ Naléhala René. „Opatrně.“ Renée si mě zlehka přitiskla kolem pasu. Pak zamířila ke dveřím a otočila se, aby se na mě ještě podívala. „Proboha, málem bych zapomněla. Charlie, kde je ta krabička?“ „Táta začal něco hledat ve svých kapsách. Po chvíli vytáhl malou bílou krabičku a podal jí Renée. Mamka pak zvedla víčko a držela ho ode mě. „Něco modrého,“ řekla. „A něco hodně starého. Patřilo to tvojí babičce.“ Dodal Charlie. „U klenotníka jsme nechali vyměnit ty staré kameny za safíry.“ Uvnitř v krabičce byly dva stříbrné hřebínky. Tmavě modré safíry byly seskupené do složitých květinových tvarů na zoubcích. Sevřelo se mi hrdlo. „Mami, tati….. To jste neměli.“ „Alice by nás nenechala udělat nic jiného. Málem nám utrhla hlavu, jen když jsme se o to pokusili.“ Z mých úst vyklouzlo hysterické zahihňání. Alice rychlým pohybem zasunula oba hřebeny do mých vlasů až po okraj. „Takže něco starého a modrého.“ Zauvažovala Alice. Pak poodstoupila a začala mě obdivovat. „ A tvé šaty jsou nové… Ještě….“ Alice po mně něčím švihla a já automaticky nastavila ruce. Do dlaní se mi snesl bílý podvazek. „To je moje a já to chci zpět.“ Řekla mi. Začervenala jsem se. „Tak,“ řekla Alice spokojeně. „Potřebovala jsi trošku barvy. Teď jsi perfektní.“ Se samolibým úsměvem se otočila na mé rodiče. „Renée, musíte se dostat dolů.“ „Ano, madam.“ Řekla Renée, letmo mě políbila a pospíchala ze dveří. „Charlie, mohl by jste vzít kytici?“ Jakmile byl Charlie pryč z místnosti, Alice mi vytrhla podvazek z ruky a sehla se pod mou sukni. Já si jen povzdechla a zachvěla jsem se, když mi studenýma rukama zvedla kotník a podvazek vyhrnula na místo. Na nohou byla zpátky dřív, než se Charlie stihl vrátit s dvěmi bílými kyticemi. Vůně pomerančových květů, růží a frézií mě zahalila do omamného oparu. Rosalie jako nejlepší hudebník v rodině – tedy hned po Edwardovi – začala dole hrát na piano Pachebelův kánon. Začala jsem zrychleně dýchat. „ Klídek Bello.“ Řekl Charlie. Pak se nervózně obrátil na Alici. „Nevypadá dobře. Myslíš, že to zvládne?“ „Bude v pohodě.“ Alice stála na špičkách vpravo přede mnou. Upřeně se mi dívala do očí a uchopila mě za zápěstí. „Soustřed se, Bello. Edward tam na tebe dole čeká.“ Zhluboka jsem se nadechla a byla jsem ochotna se uklidnit. Hudba se pomalu měnila v jinou skladbu. Charlie do mě trošku strčil loktem. „Řada je na nás, Bells.“ „Bello?“ Zeptala se mě Alice a stále mi hleděla do očí. „Ano.“ Zakňučela jsem. „Edward. Okey.“ Nechala jsem jí, aby mě vyvedla z místnosti a Charlieho sem se držela za loket jako klíště. V hale byla hudba hlasitější. Podél schodiště se vznášela vůně milionů květin. Hudba byla důvěrně známá, Wágnerův tradiční pochod obklopený záplavou ozdob. „Teď je to na mně.“ Pronesla Alice. „Napočítej do pěti a pak mě následuj.“ Poté začala pomalým, ale půvabným krokem sestupovat ze schodů. Měla jsem si uvědomit, že mít Alici za svou jedinou družičku bude chyba. Budu vypadat nemotorně, když budu scházet za ní. Náhle se ozvaly fanfáry. Nastal můj čas. „Nenech mě upadnout, tati.“ Zašeptala jsem. Charlie vzal mou ruku a pevně ji uchopil. Krok ve správný čas. Řekla jsem si, když jsme za pomalého pochodu začali sestupovat ze schodů. Nemohla jsem vzhlédnout, dokud jsem pod nohama necítila pevnou a rovnou podlahu, ale i přesto jsem slyšela to mumlání a šelest hostů, když mě spatřili. Při tom hluku se mi nahrnula do tváří krev. Samozřejmě, mohla jsem počítat s tím, že se budu červenat. Jakmile byly moje nohy mimo zrádné schodiště, začala jsem ho hledat. Mou pozornost na malý okamžik upoutala hojnost bílých květů, zavěšených na všem neživém v místnosti a bílých tenoučkých stužek. Ale odtrhla jsem svůj zrak od celé té nádhery a pátrala jsem po něm skrz řady židlí obalených do saténu.. Začala jsem se červenat ještě víc, protože obličeje všech se soustředily na mě. Nakonec jsem ho našla. Stál před obloukem, který překypoval jemnými květy. Stěží jsem vnímala, že Carlisle stojí vedle něj a za nimi Angeliin otec. Neviděla jsem ani maminku. Musí sedět někde vepředu, nebo vedle mé nové rodiny či u jiných hostů – musí si ještě chvíli počkat. Jediné co jsem vlastně viděla, byla Edwardova tvář. Úplně vyplnil mé zrakové pole a přemohl mou mysl. Jeho oči byly jako roztavené zlato. Jeho dokonalá tvář byla prostá jakýchkoli hlubších emocí. A pak, když se setkal s mým úzkostným pohledem, zlomil své rty v dech beroucí úsměv. Najednou to byl Charlieho stisk, který mě držel, abych nezačala sprintovat uličkou. Pochod byl příliš pomalý abych mohla jít rychleji. Naštěstí byla ulička krátká. A pak, konečně jsem byla tam. Edward mi podal svou ruku. Charlie vzal tu mou a podle starých časů jí vložil do té Edwardovy. Dotkla jsem se chladného kousku jeho kůže a konečně se cítila svá. Naše sliby byly jednoduché, tradiční slova byla vyřčena už mnohokrát před tím, ale nikdy před párem jako jsme byli my. Pouze jsme požádali pana Webera o malou změnu. On ochotně vyměnil pasáž – Dokud nás smrt nerozdělí, za Dokud budeme živi.- Přišlo nám to vhodnější. Ve chvíli, kdy farář dořekl jeho část, se můj svět, který byl dlouhou dobu obrácený vzhůru nohama vyrovnal do té správné pozice. Až teď jsem viděla, jak pošetilá jsem byla, když jsem se toho bála – jako nechtěného dárku k narozeninám nebo jako nějaké trapné přehlídky, něco jako promenády. Pohlédla jsem do Edwardových triumfálně zářících očí a věděla jsem, že i já jsem vyhrála. Protože na ničem už nezáleželo. Budu s ním moci zůstat navždy. Neuvědomila jsem si, že pláču dokud nepřišel čas a já jsem měla říct to závazné slovo. „Ano,“ řekla jsem tiše, skoro až nesrozumitelně. Zamžourala jsem očima, abych mohla vidět jeho tvář. Když byl na řadě, jeho slova zněla čistě a vítězně. „Ano.“ Slíbil. Pan Weber nás prohlásil za muže a ženu a pak Edwardovy ruce opatrně uchopily můj obličej. Jako by to byl jemný bílý okvětní lístek,podobný tomu, který se houpal nad našimi hlavami. Pokoušela jsem se pochopit, že ta neuvěřitelná osoba je moje. Vypadalo to, že kdyby jeho zlaté oči mohly ronit slzy, ronily by je. Sklonil se ke mně a já se postavila na špičky, ruce jsem mu ovinula kolem krku a přitáhla se. Něžně mě políbil. Zapomněla jsem na okolí, na místo, zapomněla jsem uvažovat. Jediné, co jsem v tu chvíli věděla bylo, že mě miluje, že mě chce a že já jsem jeho. Začal mě líbat, ale musel to ukončit. Tiskla jsem se k němu a ignorovala jeho zahihňání, ignorovala jsem odkašlání hostů. Spustil ruce z mé tváře, příliš brzy, podle mého, aby se na mě podíval. Po jeho tváři přelétl pobavený úsměv. Ale pod jeho chvilkovým pobavením z mého veřejného vystoupení se skrývalo opravdové potěšení, které jsem s ním sdílela i já. Obecenstvo vypuklo v ohromný aplaus. On nás otočil tváří k našim přátelům a rodině. Já jsem se však od něj nemohla pohledem odloučit. Maminčiny ruce byly první, které mě našly. První, co jsem spatřila, jakmile jsem odtrhla pohled od Edwarda, byla její dojatá tvář. A pak jsem cestovala z objetí do objetí. Jediné, co ale plně zaměstnávalo mou pozornost byla Edvardova ruka, která jemně svírala tu mou. Rozpoznávala jsem rozdíl mezi hebkým, hřejivým objetím mých lidských přátel a opatrným ledovým objetím mé nové rodiny. Ale bylo tu jediné horoucí objetí, které vyčnívalo z řady. Seth Clearwater, který čelil mačkanici upírů, zde zastupoval mého ztraceného přítele - vlkodlaka.