Pokračování 19. kapitoly
"Správně."
"Měl bys říct Samovi, o co jde. Brzo můžou být v lesích cizinci. " "Dobrý postřeh. I když mu dlužím nějaké ticho po minulé noci. " "Poslechnout Alici je obvykle ta správná věc." Jakobovy čelisti se sevřeli, a já viděla, že sdílel Samovy pocity, ohledně toho, co Alice a Jasper udělali. Mezitím, co mluvili, jsem putovala směrem k zadním oknům, snažíc se vypadat roztržitě a úzkostlivě. Nic složitého. Naklonila jsem hlavu směrem ke zdi, která zatáčela pryč od obývacího pokoje směrem k jídelně, hned vedle jednoho z počítačů. Běžela jsem prsty proti klávesnici a zároveň zírala do lesa, snažíc se, aby to vypadalo, jako roztržitost. Dělají někdy upíři věci roztržitě? Myslím, že se nenašel nikdo, kdo by mi věnoval zvláštní pozornost, ale neotočila jsem se, abych se ujistila. Monitor zažhnul k životu. Znovu jsem pohladila mými prsty po klávesách. Pak jsem velmi tiše zabubnovala na dřevěný povrch stolu, jen aby to vypadalo náhodně. Další tahy přes klávesnici. Snímala jsem obrazovku periferním zrakem. Žádný J. Jenks, ale byl tam Jason Jenks. Právník. Otírala jsem klávesnici, snažíc se zachovat rytmus, jako roztržité hlazení kočky, kterou jste zapoměli na klíně. Jason Jenks měl efektní webovou stránku své firmy, ale adresa na jeho domovské stránky byla špatná. V Seattlu, ale s jiným poštovním směrovacím číslem. Zaznamenala jsem telefonní číslo, a pak rytmicky zabubnovala do klávesnice. Tentokrát jsem se dívala po adrese, ale nic z toho se mi nezobrazilo, jako kdyby adresa neexistovala. Chtěla jsem se podívat na mapu, ale rozhodla jsem se nepokoušet štěstí. Jeden větší letmý dotyk k vymazání historie... Pokračovala jsem v zíraní ven z okna a několikrát se otírajíc o dřevo. Slyšela jsem lehké kroky křižující podlahu ke mě, a obrátila jsem se se, v což jsem doufala, stejným výrazem, jako jsem měla předtím. Renesmee se dostala ke mě, a já přidržela otevřenou náruč. Uvelebila se v ní, silně vonící po vlkodlacích, a uvelebujíc hlavou na mém krku. Nevěděla jsem, jestli tohle dokážu vystát. Jakkoliv jsem se obávala o svůj život, o Edwardův i o život zbytku mé rodiny, nebylo to stejné jako vnitřnosti - kroutící strach, který jsem cítila o svou dceru. Musel být způsob, jak ji zachránit, i kdyby to byla jediná věc, kterou bych mohla udělat. Najednou jsem věděla, že to bylo všechno, co jsem ještě chtěla.To ostatní bych vydržela, kdybych musela, ale ne ztrátu jejího života. Tohle ne. Ona byla jediná věc, co jsem prostě musela zachránit. Věděla Alice, jak bych se cítila? Renesmeeina ruka se lehce dotkla mé tváře. Ukázala mi mou vlastní tvář, Edwardovu, Jacobovu, Rosalienu, Esmeinu, Carlislovu, Alicinu, Jasperovu, rychleji a rychleji přeskakujíc přes všechny tváře členů naší rodiny. Seth a Leah. Charlie, Sue, a Billy. A znova a znova. Znepokojeně, stejně jako všichni ostatní. Myslím, že byla jen znepokojena.. Jake ji držel od toho nejhoršího, pokud můžu říct. Část, jak jsme si mysleli, že nemáme žádnou naději, jak všichni do měsíce zemřeme. Vytrvala na Alicině tváři, toužebně a zmateně. Kde byla Alice? "Nevím," zašeptal jsem. "Ale je to Alice. Dělá správnou věc,jako vždycky." Tak jako tak, je to správná věc pro Alici. Nesnášela jsem přemýšlení na ni tímhle způsobem, ale jak jinak porozumět téhle situaci? Renesmee si povzdechla a zatoužila intenzivněji. "Taky se mi po ní stýská." Cítila jsem, že můj obličej pracuj, snažíc se najít výraz, který by hodil ke smutku uvnitř. Moje oči byli divné a suché; vůči nepříjemnému pocitu mrkali. Kousala jsem si rty. Když jsem se znova nadechla, vzduch se mi zastavil v krku, jako kdybych se jím měla udusit. Renesmee se odtáhla, aby se na mně podívala, a já viděla můj obličej, odrážející se v jejích myšlenkách a v jejích očích. Vypadala jsem, jako Esme vypadala dnes ráno. Tak tohle bylo to, co jsem cítila jako pláč. Renesmeeiny oči se vlhce leskly, jak pozoroval můj obličej. Vyškrtla moji tvář, neukazovala mi nic, jen se mě snažila utěšit. Nikdy bych nepomyslela, že mezi námi uvidím obrácené pouto matka-dcera, jako to bylo vždy u mě a Renée. Neměla jsem velmi jasnou představu o budoucnosti. Slza vytřiskla Renesmee z koutku oka. Setřela sem ji polibkem. S úžasem se dotkla svých očí a pak se podívala na vlhká bříška svých prstů. "Neplač," řekla jsem jí. "Bude to v pořádku. Ty budeš v pořádku. Najdu způsob, jak to obejít." Pokud tu není nic jiného, co jsem mohla dělat, ještě jsem mohla chránit mou Renesmee. Byla jsem mnohem pozitivnější než kdy jindy, že tohle bylo to, co mi Alice dala. Věděla to. Nechala mi cestu.