Pokračování 1. kapitoly
U mě to takové nebude,“ zašeptala jsem si napůl pro sebe. „Nedovolíš, aby se něco takového stalo. Budeme žít v Antarktidě.“
Edward si pohrdlivě odfrkl, aby prolomil napětí. „Tučňáci. Paráda.“
Roztřeseně jsem se zasmála a odstrčila noviny, abych se nemusela dívat na ta jména; s hlasitým plesknutím spadly na zem. Samozřejmě, že Edward se bude ohlížet i na lovecké možnosti. On a všichni z jeho „vegetariánské“ rodiny – věrni svému rozhodnutí zachovávat lidské životy – nejradši lovili velké šelmy, když se potřebovali nasytit. „Takže na Aljašku, jak jsme si naplánovali. Jenom někam mnohem dál než do Juneau – někam, kde je hojnost grizzlyů.“
„To je lepší,“ souhlasil. „Jsou tam taky polární medvědi. Velmi divocí. A vlci tam narůstají do slušných rozměrů.“
Spadla mi brada a hlasitě jsem vydechla.
„Co se děje?“ zeptal se. Než jsem se mohla vzpamatovat, pochopil a celé jeho tělo jako by zkamenělo. „Aha. No tak čert vem vlky, jestli tě ta představa uráží.“ Jeho hlas byl upjatý, odměřený, ramena měl ztuhlá.
„Byl to můj nejlepší přítel, Edwarde,“ zašeptala jsem. Bolelo to, používat minulý čas. „Samozřejmě, že mě ta představa uráží.“
„Prosím tě promiň, nemyslel jsem to tak,“ omlouval se stále velmi formálně. „Neměl jsem to říkat.“
„S tím se netrap.“ Pozorovala jsem svoje ruce na stole, zaťaté v pěst.
Oba jsme chvilku mlčeli, pak mi dal studený prst pod bradu a pozvedl mi hlavu. Podíval se na mě o něco něžněji.
„Promiň. Vážně.“
„Já vím. Vím, že to není to samé. Neměla jsem se urážet. Jenomže… no, já jsem zrovna myslela na Jacoba, než jsi přišel,“ zaváhala jsem. Jeho hnědé oči o trošičku ztmavly, kdykoliv jsem řekla Jacobovo jméno. Můj hlas nabral prosebný tón. „Charlie říkal, jak to má Jake teď těžké. Trpí, a… je to moje vina.“
„Neudělala jsi nic špatného, Bello.“
Zhluboka jsem se nadechla. „Musím to urovnat, Edwarde. To mu dlužím. A pak, je to jedna z Charlieho podmínek, takže –“
Jeho obličej při těch slovech změnil výraz, zatvrdil se, takže Edward vypadal zase jako socha.
„Víš, že nepřipadá v úvahu, abys byla s vlkodlakem bez ochrany, Bello. A kdyby někdo z nás vkročil na jejich území, porušil by smlouvu. Chceš snad začít válku?“
„Samozřejmě, že nechci!“
„Pak už vážně nemá cenu se o tom dál bavit.“ Spustil ruku a podíval se stranou, aby našel jiné téma k hovoru. Pohledem se zastavil u něčeho za mnou a usmál se, ačkoliv mu v očích zůstával ten obezřetný výraz.
„Jsem rád, že se Charlie rozhodl pustit tě ven – zoufale si potřebuješ dojít do knihkupectví. Nemůžu uvěřit, že už zase čteš Na Větrné hůrce. Copak to ještě neumíš zpaměti?“
„Ne všichni máme fotografickou paměť,“ opáčila jsem úsečně.
„Ať máš fotografickou paměť nebo ne, nechápu, co se ti na tom líbí. Hrdinové toho románu jsou příšerní lidé, kteří si navzájem ničí život. Nevím, jak se Heathcliff a Katka mohli dostat do jedné řady s páry jako Romeo a Julie nebo Elizabeth Bennetová a pan Darcy. To není příběh o lásce, ale o nenávisti.“
„Máš podivné názory na klasiku,“ odsekla jsem.
„Možná je to tím, že na mě starobylost nedělá dojem.“ Usmál se, evidentně spokojený, že mě rozptýlil. „Ale upřímně, proč to čteš pořád dokola?“ V jeho očích se teď zračil skutečný zájem, snažil se – jako už mnohokrát – přijít na kloub složitým pochodům mé mysli. Natáhl ruku přes stůl a vzal mi obličej do dlaně. „Co tě na tom tak přitahuje?“
Jeho upřímná zvědavost mě odzbrojila. „Nevím jistě,“ odpověděla jsem a snažila se udržet pohromadě myšlenky, které jeho pohled nevědomky tříštil. „Myslím, že jistá nevyhnutelnost. Jak je nic nedokáže rozdělit – ani její sobectví, ani jeho zloba, a nakonec ani smrt…“
Tvářil se zamyšleně, když uvažoval nad mými slovy. Po chvíli se laškovně usmál. „Pořád si myslím, že by to byl lepší příběh, kdyby aspoň jeden z nich měl nějakou dobrou vlastnost, která by vše napravila.“
„Řekla bych, že o to tam asi jde,“ nesouhlasila jsem. „Jedinou dobrou vlastností je jejich láska.“
„Doufám, že ty máš víc rozumu, než se zamilovat do někoho tak… zkaženého.“
„Tak na to už je trochu pozdě, přemýšlet o tom, do koho se zamiluju,“ podotkla jsem. „Ale řekla bych, že i bez předchozího varování jsem si poradila docela dobře.“
Tiše se zasmál. „Jsem rád, že si to myslíš.“
„No, já zase doufám, že ty máš dost rozumu na to, aby sis nepouštěl k tělu někoho tak sobeckého. Skutečným zdrojem všech potíží je Kateřina, ne Heathcliff.“
„Dám si pozor,“ ujistil mě.
Vzdychla jsem. Uměl tak dobře odvádět mou pozornost.
Položila jsem si ruku přes tu jeho, kterou mi držel tvář. „Potřebuju se s Jacobem vidět.“
Zavřel oči. „Ne.“
„Opravdu to vůbec není nebezpečné,“ řekla jsem znovu prosebně. „Dřív jsem v
Ale udělala jsem chybu; hlas se mi na konci zachvěl, protože jsem si při těch slovech uvědomila, že říkám lež. Nebyla pravda, že se nikdy nic nestalo. Krátký záblesk vzpomínky – ohromný šedý vlk přikrčený ke skoku, který na mě cení zuby jako tesáky – až se mi dlaně zpotily z té paniky, která se mi vybavila.
Edward slyšel, jak se mi zrychlil tlukot srdce, a přikývl, jako kdybych tu lež přiznala nahlas. „Vlkodlaci jsou nestálí. Lidem v jejich blízkosti se může stát nehoda. Někdy i smrtelná.“
Chtěla jsem to popřít, ale v duchu se mi vybavil další obraz. Viděla jsem před sebou kdysi krásný obličej Emily Youngové, nyní znetvořený třemi temnými jizvami, které se táhly od koutku pravého oka a zanechávaly její ústa navždy zkroucená do jednostranného úšklebku.
Čekal, nemilosrdně vítězoslavný, až znovu najdu hlas.
„Ty je neznáš,“ zašeptala jsem.
„Znám je líp, než si myslíš, Bello. Já jsem tu posledně byl.“
„Posledně?“
„Asi tak před sedmdesáti lety jsme se začali potkávat s vlky… Zrovna jsme se usadili blízko Hoquiamu. To bylo předtím, než se k nám přidali Alice s Jasperem. Nás byla přesila, ale oni by s námi stejně chtěli bojovat, kdyby nebylo Carlislea. Tomu se totiž podařilo přesvědčit Ephraima Blacka, že můžeme žít vedle sebe, a nakonec jsme uzavřeli příměří.“
Jméno Jacobova pradědečka mě vylekalo.
„Mysleli jsme, že ta linie s Ephraimem vymřela,“ zamumlal Edward; vypadalo to, jako kdyby si mluvil pro sebe. „Že se ta genetická odchylka, která transmutaci umožňovala, prostě ztratila…“ Odmlčel se a vyčítavě se na mě podíval. „Ta tvoje smůla jako by s každým dnem sílila. Uvědomuješ si, že ta tajemná síla, kterou k sobě jako magnet neochvějně přitahuješ všechna smrtelná nebezpečenství, byla tak mocná, že přivolala k životu smečku zmutovaných psů, kteří by jinak vyhynuli? Kdybychom tu tvou smůlu dokázali zavřít do láhve, měli bychom v rukou zbraň hromadného ničení.“
Toho rýpnutí jsem si nevšímala, protože mou pozornost zaujala jeho teze – fakt to myslel vážně? „Ale já jsem je k životu nepřivolala. Copak ty to nevíš?“
„Co bych měl vědět?“
„Moje smůla s tím vůbec nesouvisela. Vlkodlaci se vrátili, protože se vrátili upíři!“
Edward na mě překvapeně zíral, tělo jako by mu zkamenělo.
„Jacob mi vyprávěl, že když se tu tvoje rodina usadila, věci se daly do pohybu. Nenapadlo mě, že to nevíš…“
Přimhouřil oči. „Tohle si tedy myslí?“
„Edwarde, vždyť se podívej na fakta. Před sedmdesáti lety jste sem přišli a objevili se vlkodlaci. Teď jste se vrátili, a vlkodlaci se objevili znovu. Myslíš, že je to shoda náhod?“
Zamrkal a rozzlobený pohled ho opustil. „Carlislea bude tahle teorie zajímat.“
„Teorie,“ ušklíbla jsem se.
Na chvíli se odmlčel a díval se z okna na déšť; tušila jsem, že přemýšlí nad tím, že vlivem přítomnosti jeho rodiny se místní usedlíci mění v obrovské psy.
„Je to zajímavé, ale ne zcela rozhodující,“ zamumlal po chvíli. „Na situaci se tím nic nemění.“
Dovedla jsem si to snadno přeložit: žádní vlkodlačí kamarádi. Věděla jsem, že s Edwardem musím mít trpělivost. Nešlo o to, že by byl umanutý, šlo jenom o to, že nechápal. Neměl ponětí, kolik dlužím Jacobu Blackovi – mnohokrát jsem mu vděčila nejen za svůj život, ale pravděpodobně také za zdravý rozum.
Nechtěla jsem o té prázdné době s nikým mluvit, zvláště ne s Edwardem. Svým odchodem se jenom snažil mě chránit, zachránit mou duši. Nedávala jsem mu za vinu všechny ty hlouposti, které jsem v jeho nepřítomnosti prováděla, ani za bolest, kterou jsem trpěla.
On ano.
Takže budu muset pečlivě volit slova, abych mu to vysvětlila.
Vstala jsem a obešla stůl. Rozevřel náruč, abych si mu sedla na klín, a já jsem se uvelebila v jeho studeném kamenném objetí. S pohledem sklopeným na jeho ruce jsem promluvila.
„Prosím tě, chviličku mě poslouchej. Tohle je daleko důležitější, než že jsem si zamanula navštívit starého kamaráda. Jacob trpí!“ Hlas se mi při tom slově zlomil. „Musím se pokusit pomoct mu – nemůžu se na něj teď vykašlat, když mě potřebuje. Jenom proto, že neběhá po světě vždycky jenom jako člověk… Víš, on tady byl pro mě, když jsem sama… měla pocit, že snad ani nejsem člověk. Ty nevíš, jaké to bylo…“ Zaváhala jsem. Edwardovy objímající paže se napjaly; ruce měl zaťaté do pěstí, až mu vystupovaly šlachy. „Kdyby mi Jacob tenkrát nepomohl… Nejsem si jistá, co by ze mě zbylo, až by ses vrátil domů. Dlužím mu víc než jen nějakou návštěvu, Edwarde.“
Opatrně jsem se mu podívala do tváře. Měl zavřené oči a napínal čelist.
„Nikdy si neodpustím, že jsem od tebe odešel,“ zašeptal. „Ani kdybych žil sto tisíc let.“
Vzala jsem do dlaní jeho studený obličej a čekala. Nakonec s povzdechem otevřel oči.
„Jenom ses snažil udělat správnou věc. A kdyby šlo o někoho jiného, a ne o takového blázna, jako jsem já, určitě by to vyšlo. A navíc, teď už jsi tady. Na tom jediném záleží.“
„Kdybych neodešel, nemusela bys riskovat život hledáním útěchy u psa.“
To slovo se mi vůbec nelíbilo. U Jacoba jsem byla zvyklá na všechny ty jeho pohrdlivé nadávky – pijavice, parazit… Edwardovým sametovým hlasem to znělo o poznání hruběji.
„Já nevím, jak ti to mám povědět,“ řekl Edward smutně. „Asi ti to bude připadat kruté. Ale jednou už jsem tě málem ztratil. Vím, jaké to je, myslet si, že už tě nikdy neuvidím. Já prostě nehodlám tolerovat nic nebezpečného.“
„V tomhle mi musíš důvěřovat. Nic se mi nestane.“
Jeho obličej se zase stáhl bolestí. „Prosím tě, Bello,“ zašeptal.
Dívala jsem se do jeho náhle planoucích zlatých očí. „Oč prosíš?“
„Prosím tě, udělej mi to k vůli. Drž se stranou ode všeho nebezpečí. Já sám se vynasnažím, abych tě ochránil, ale ocenil bych malou pomoc.“
„Zapracuju na tom,“ zamumlala jsem.
„Máš představu, jak jsi pro mě důležitá? Tušíš vůbec, jak moc tě miluju?“ Přitáhl si mě pevněji na tvrdou hruď a mou hlavu si položil pod bradu.
Přitiskla jsem rty na jeho sněhově studený krk. „Vím, jak moc miluju já tebe,“ odpověděla jsem.
„Srovnáváš jeden mrňavý stromeček s celým lesem.“
Zvedla jsem oči v sloup, ale on to neviděl. „To sotva.“
Políbil mě na temeno a vzdychl.
„Žádní vlkodlaci.“
„S tím se nesmířím. Musím Jacoba vidět.“
„Pak mě donutíš k tomu, abych ti v tom zabránil.“
Z jeho hlasu bylo znát, že nepochybuje o tom, že by se mu to podařilo.
Ani já jsem nepochybovala.
„To se ještě uvidí,“ zkusila jsem blafovat. „Pořád je to můj přítel.“
Měla jsem najednou dojem, že Jacobův vzkaz v kapse váží nejmíň pět kilo. Slyšela jsem ta napsaná slova, jako by je říkal sám a jako by se shodoval s Edwardem – že se to ve skutečnosti už nikdy nestane.
Tím se ale nic nemění. Promiň.