Pokračování 2. kapitoly
Dokonce jsem to řekla stejným shovívavým tónem, který používal on, když mluvil se svým otcem.
Charlie se zakřenil a zase zesílil zvuk. Zabořil se hlouběji do polštářů, spokojený, že zvládl svůj úkol na dnešní večer. Pochopila jsem, že se chvíli zase bude věnovat zápasu.
„Dobrou, Bells.“
„Dobrou, tati!“ spěchala jsem ke schodům.
Edward byl pryč a nevrátí se, dokud Charlie neusne – byl pravděpodobně venku na lovu nebo dělal něco jiného, aby si ukrátil čas –, takže jsem se svlékáním do postele nemusela spěchat. Neměla jsem náladu být sama, ale rozhodně se mi nechtělo jít zpátky dolů sednout si k tátovi, protože co kdyby si ještě vzpomněl na nějaké téma ze sexuální výchovy, ke kterému se předtím nedostal; při té představě jsem se oklepala.
Takže jsem díky Charliemu byla dopálená a neklidná. Domácí úkoly jsem měla hotové a ještě jsem si nepřipadala tolik unavená, abych si jen tak četla nebo poslouchala hudbu. Uvažovala jsem, že zavolám Renée a povím jí o své návštěvě, ale pak mi došlo, že na Floridě mají o tři hodiny víc, a ona už bude spát.
Mohla bych zavolat Angele, napadlo mě.
Ale najednou jsem věděla, že to není Angela, s kým chci mluvit. S kým potřebuju mluvit.
Zírala jsem na prázdné černé okno a kousala si ret. Nevím, jak dlouho jsem tam stála a zvažovala všechna pro a proti – zachovám se správně k Jacobovi, uvidím zase svého nejbližšího přítele, budu hodná holka, a na druhé straně rozzuřím Edwarda. Možná deset minut. Stačilo to k tomu, aby u mě všechna pro převážila nad všemi proti. Edward měl jedinou starost o mou bezpečnost, a já jsem věděla, že v tomto ohledu mí opravdu nic nehrozí.
Telefon nebyl k ničemu; Jacob mi ho od Edwardova návratu stejně nezvedal. Navíc jsem ho potřebovala vidět – vidět ho, jak se usmívá tak jako dřív. Věděla jsem, že musím nahradit tu příšernou poslední vzpomínku na jeho obličej, ztrhaný a zkroucený bolestí, jinak nebudu mít klid.
Měla jsem asi tak hodinu času. Mohla bych rychle zajet dolů do
Popadla jsem bundu a strkala jsem paže do rukávů, zatímco jsem sbíhala dolů ze schodů.
Charlie vzhlédl od zápasu, okamžitě podezíravý.
„Vadilo by ti, kdybych se ještě teď večer jela podívat za Jakem?“ zeptala jsem se udýchaně. „Nebudu tam dlouho.“
Jakmile jsem vyslovila Jakovo jméno, Charlieho výraz se uvolnil do spokojeného úsměvu. Zdálo se, že ho vůbec nepřekvapuje, že jeho přednáška má tak rychlý účinek. „Jistě, holčičko. To vůbec nevadí. Zůstaň tam, jak dlouho chceš.“
„Díky, tati,“ řekla jsem a vystřelila ze dveří.
Jako každý uprchlík jsem se neubránila několika pohledům přes rameno, zatímco jsem běžela k náklaďáčku, ale noc byla tak černá, že to vážně nemělo cenu. Kliku od auta jsem musela najít po hmatu.
Moje oči si začínaly přivykat na tmu akorát ve chvíli, když jsem strkala klíčky do zapalování. Ztěžka jsem otočila klíčkem doleva, ale místo aby motor s řevem naskočil, jenom cvaknul. Zkusila jsem to znovu se stejným výsledkem.
A pak jsem periferním viděním spatřila drobný pohyb, až jsem nadskočila.
„Hu!“ vyjekla jsem šokovaně, když jsem zjistila, že nejsem v kabině sama.
Edward seděl bez pohnutí, jeho bledá tvář ve tmě nejasně vystupovala, a jenom ruce měl neklidné, protože v nich pořád dokola otáčel nějakým předmětem. Díval se na něj a promluvil.
„Alice volala,“ hlesl.
Alice! Zatraceně. Na tu jsem úplně zapomněla. Určitě ji na mě nasadil, aby mě sledovala.
„Znepokojilo ji, když tvoje budoucnost před pěti minutami zničehonic zmizela.“
Vykulila jsem oči.
„Ona totiž nevidí vlky, víš?“ vysvětloval pořád tím tichým mručením. „Na to jsi zapomněla? Když se rozhodneš vydat se za nimi, tak taky zmizíš. To jsi nemohla vědět, to si uvědomuju. Ale dovedeš pochopit, že mě to trochu… znepokojuje? Alice tě viděla zmizet a nedokázala ani říct, jestli se vrátíš domů, nebo ne. Tvoje budoucnost se ztratila, jako ta jejich.
Nevíme určitě, proč to tak je. Je to snad nějaká ochrana, kterou mají vrozenou?“ Vypadalo to, že si mluví pro sebe, oči stále upřené na ten kousek z motoru mého auta, který otáčel v rukou. „To mi nepřipadá moc pravděpodobné, protože já žádné potíže se čtením jejich myšlenek nemám. Alespoň pokud jde o Blacka. Podle Carlislea je to tím, že jsou jejich životy tak podřízené jejich transformacím. Jsou naprosto nevyzpytatelné, a oni se při nich změní úplně ve všem. V tom okamžiku, kdy přecházejí z jedné formy do druhé, ve skutečnosti ani neexistují. A proto jako by neměli budoucnost…“
Mlčky jsem naslouchala jeho úvahám.
„Do rána ti auto zase spravím, pro případ, kdybys s ním chtěla jet do školy,“ ujistil mě po chvilce.
S nasupeným výrazem a semknutými rty jsem vytáhla klíčky a ztuhle vystoupila z auta.
„Zavři okno, jestli chceš, abych dnes v noci zůstal venku. Pochopím to,“ zašeptal těsně předtím, než jsem zabouchla dveře.
S dupotem jsem vběhla do domu a zabouchla i domovní dveře.
„Co se děje?“ zeptal se Charlie z pohovky.
„Auto nechce startovat,“ zavrčela jsem.
„Chceš, abych se ti na to podíval?“
„Ne. Zkusím to ráno.“
„Chceš si vzít moje auto?“
Nesměla jsem řídit policejní auto. Bylo poznat, že se Charlie zoufale snaží dostat mě do
„Ne. Jsem unavená,“ zabručela jsem. „Dobrou.“
Vydupala jsem po schodech a šla přímo k oknu. Hrubě jsem přirazila kovový rám – s bouchnutím se zavřel a sklo se zachvělo.
Dlouhou chvíli jsem zírala na černé sklo, dokud se nepřestalo chvět. Pak jsem si povzdechla a otevřela jsem okno úplně dokořán.